Jak mohou vysoké školy využít zkušenost nouzového distančního vzdělávání

Lucie Rohlíková, Jana Vejvodová

Oddělení Celoživotní a distanční vzdělávání a Fakulta pedagogická

Západočeská univerzita v Plzni

V posledních týdnech a měsících nahlédly vysoké školy do problematiky distančního vzdělávání hlouběji, než se podařilo za posledních 30 let rozvoje e-learningu. Nouzové distanční vzdělávání (emergency remote teaching) bylo velmi specifické. Především nebylo dost času pečlivě a promyšleně ho připravit přímo pro konkrétní cílové skupiny studujících a nebylo určeno jen těm studentům, kteří si ho dobrovolně zvolili. Překážkou byla i řada technických problémů, které souvisely s neobvykle velkým náporem na on-line systémy, platformy a internetové připojení v době epidemie. Zároveň se však řadě vyučujících otevřela celá paleta nových nástrojů a služeb pro elektronickou podporu výuky, které prakticky vyzkoušeli.

Nyní stojíme před otázkou, jak dál. Na které pozitivní zkušenosti lze navázat a zachovat je i do budoucna? V čem mohou aktivity distančního a on-line vzdělávání obohatit nabídku vysokých škol?

Následující text shrnuje pět základních oblastí, v nichž mají distanční a on-line aktivity velký potenciál zkvalitnit vzdělávací činnost na vysokých školách.

Díky zkušenostem nouzového distančního vzdělávání nyní můžeme: 

1. Opřít prezenční studium o multimédia a on-line komunikaci

V průběhu epidemie COVID-19 byly více než jindy využívány otevřené vzdělávací zdroje, primární zdroje dostupné na internetu i nově vytvořené multimediální materiály připravené vyučujícími (videopřednášky, komentované prezentace apod.). Knihovny  otevřených vzdělávacích zdrojů  a různé specificky oborově zaměřené webové rozcestníky byly v tomto období obrovskou pomocí. Výhodu měli vyučující, kteří již dříve zpracovali elektronické studijní opory, které bylo nyní možné po menších úpravách použít. 

V době epidemie řada vyučujících objevila možnost on-line konzultace se studenty formou videokonference. Vysoká škola připravuje své studenty na týmovou spolupráci včetně práce v mezinárodních týmech, kde se běžně využívá telekonferencí, videokonferencí a cloudových systémů. Pokud prezenční student v průběhu studia realizuje projekty v systémech pro efektivní spolupráci na dálku, rozvíjí své obecné i digitální kompetence. Pokud má škola možnost pořizovat záznamy přednášek, je vhodné budovat archiv, který může být využit např. v případě zahraniční cesty nebo nemoci vyučujícího, případně může být k dispozici studentům, kteří se nemohli z různých důvodů zúčastnit prezenční přednášky.

2. Zkvalitnit kombinované studium

Vysoké školy mohly v období epidemie velmi důkladně reflektovat, jak velký je rozdíl mezi zajištěním prezenční a distanční výuky. Vyučující často uvádějí, že distanční výuku považují za časově stejně náročnou nebo náročnější než výuku prezenční (např. v dotazníkovém šetření na Fakultě pedagogické ZČU realizovaném v dubnu 2020 vyšší náročnost distanční výuky cítilo 73,1 % vyučujících/respondentů, stejnou náročnost uvedlo 11,9 % respondentů). Kombinované studium je dle zákona kombinací prezenčního a distančního studia, přičemž dosud většina vysokých škol kladla důraz na zajištění prezenční části a distanční část řešila formou řízeného samostudia. Výše úvazku vyučujících se často opírala o počet hodin přímé výuky. I z toho důvodu docházelo k tomu, že v mnoha případech distanční části kombinovaného studia nebyla věnována dostatečná pozornost. Nyní si vyučující vyzkoušeli, jaké jsou možnosti a nástroje pro skutečnou podporu distančního vzdělávání a je zde prostor pro výrazné zkvalitnění distanční části kombinovaného studia v České republice. 

Důležitým krokem pro zlepšení kvality a zvýšení zájmu vyučujících poskytovat rozsáhlou podporu studentům kombinovaného studia je odvodit výukovou zátěž vyučujících od počtu kreditů jednotlivých předmětů s přihlédnutím k počtu studentů. Zátěž vyučujícího by měla být hodnocena minimálně jako stejná u předmětu s týmž počtem kreditů v prezenčním i v kombinovaném studiu, jen proporce činností vyučujícího jsou různé – např. v prezenčním studiu je více hodin přímé výuky a méně konzultací či hodnocení úkolů, v kombinovaném studiu je méně hodin přímé výuky, ale více hodin přípravy podpůrných materiálů, poskytování individuální podpory, osobních konzultací a hodnocení prací studentů.

3. Akreditovat distanční studijní programy

V registru vysokých škol je aktuálně uvedeno pouze 5 bakalářských studijních programů, 6 navazujících magisterských programů a jeden doktorský studijní program v distanční formě studia. Vysoké školy se brání udělovat diplomy studentům, které v průběhu studia vůbec nevidí. To je v pořádku, ale na příkladu zahraničních otevřených univerzit i řady kamenných univerzit, které dnes nabízejí plně distanční studijní programy, je zřejmé, že je možné zajistit kvalitní distanční vzdělávání s využitím dílčích prezenčních prvků (jako je např. práce v laboratoři nebo prezenční realizace testů a zkoušek na pobočkách vysoké školy a spolupracujících institucích). 

Příprava distančních studijních programů k akreditaci je náročná – především je třeba dopředu připravit a doložit veškeré studijní opory a deklarovat efektivní průběžnou podporu distančních studujících. Toto opatření napomáhá k vytvoření tlaku na vysoké školy kombinované a distanční vzdělávání dobře promyslet, zároveň ale velmi znesnadňuje přípravu k akreditaci. Je zde patrná disproporce, protože u prezenčního studia stačí jako záruka kvality osobnost garanta a jednotlivých vyučujících. Vysoké školy volí proto spíše kombinovanou formu studijních programů, pro akreditaci zpracují jen část studijních materiálů. Uvažují i tak, že v České republice není pro nikoho problém dojet na prezenční část kombinovaného studia. Vzdálenost v distančním vzdělávání však není jen geografická. Je řada studentů, kteří nemohou z různých osobních, zdravotních či pracovních důvodů dojíždět na páteční nebo sobotní výuku, a kombinované studium pro ně tedy nepřipadá v úvahu. V distančním vzdělávání je proto dosud zcela nevyužitý potenciál a možnost otevřít v době poklesu populační křivky vysokoškolské studium novým cílovým skupinám.

4. Nabízet distanční celoživotní vzdělávání

Vysoké školy na celém světě věnují stále větší pozornost celoživotnímu vzdělávání, v němž spatřují nástroj pro rozvoj dílčích odborných kompetencí, které si studující potřebují osvojit nebo oživit v průběhu svého pracovního života, ať už v rámci vykonávané profese, nebo při změně zaměstnání. Prezenční kurzy celoživotního vzdělávání na vysokých školách se často potýkají s problémem, že není možné najednou naplnit kapacitu kurzů a jen pro několik zájemců nemohou být otevřeny. Zájemci se hlásí v průběhu celého roku a většinou potřebují začít studovat hned. Nemohou čekat např. na nový akademický rok. Pokud čekat musejí, často se v průběhu roku změní jejich osobní situace a do studia již nenastoupí. Otevřené distanční vzdělávání je možností, jak připravit programy, do kterých mohou nastoupit studující z celé České republiky, aniž by čekali řadu týdnů na zahájení výuky nebo na to, až bude všem vyhovovat stejný termín a čas prezenčního školení. 

Krátkodobý charakter programů celoživotního vzdělávání v kombinaci s distanční formou poskytuje maximální flexibilitu a možnost individuální studijní cesty. Širokou flexibilní nabídku celoživotního vzdělávání zatím neposkytuje žádná vysoká škola v České republice. Opět je zde obrovský potenciál, protože vyrostla nová generace zvyklá učit se on-line, která nyní v průběhu epidemie ještě více rozšířila svoje zkušenosti s využitím on-line nástrojů pro práci, získávání informací i komunikaci na dálku. 

5. Spolupracovat v oblasti virtuální mobility

Virtuální mobilita je v posledních letech obrovským tématem Evropské komise mimo jiné i v souvislosti s ekologickými tématy a udržitelným rozvojem. EU investuje nemalé prostředky do podpory fyzické mobility studentů i vyučujících a zároveň si uvědomuje, že nemůže podpořit všechny. Mnoho studentů z různých důvodů nemůže jet na delší dobu studovat do cizí země, prostřednictvím distančního vzdělávání však mohou být v kontaktu s vyučujícími i studenty ze zahraničí a předměty nabízené v distanční formě absolvovat. Pokud vysoká škola spolupracuje se zahraniční vysokou školou nebo se zapojí do mezinárodních sítí virtuální mobility, získává pevné vazby pro další spolupráci. Zahraniční studenti, kteří byli spokojeni při studiu v distančních kurzech, se mohou snáze rozhodnout pro pozdější prezenční studium na dané vysoké škole. 

Virtuální mobilita má řadu podob. Task force pro virtuální mobilitu EADTU (European Association of Distance Teaching Universities) rozlišuje čtyři základní kategorie:

1. Vysoká škola integruje virtuální mobilitu do určitého studijního programu či kurzu (embedded mobility within a course).
2. Vysoké školy si nabídnou navzájem kurzy, které je možné realizovat distančně, a studenti si zapisují dané předměty na spolupracující instituci (exchange curricula and exchange mobility).
3. Několik vysokých škol vytvoří síť, v rámci které studenti mohou absolvovat nabízené distanční předměty (networked curricula and mobility windows).
4. Vysoké školy pracují na přípravě společného studijního programu, který zahrnuje virtuální mobilitu (joint curricula and integrated mobility).

V České republice byla např. již v roce 2005 v rámci projektu RIUS vybudována síť institucí (ZČU, UHK, UTB), které vytvořily nabídku interuniverzitního studia. Studenti si mohli v rámci vytvořené sítě zapsat vybrané a speciálně připravené předměty. Projekt nebyl dále podporován a síť zanikla, ale na zkušenostech z tohoto projektu je možné znovu stavět.

Závěrem

Vysoké školy v České republice mají pro realizaci distančního vzdělávání vybudované metodické i technické zázemí. Od 90. let 20. století jsme získali dostatek odborných zkušeností, které nám pomáhají designovat kvalitní distanční studijní programy i flexibilní programy celoživotního vzdělávání. Disponujeme odborníky, kteří se distančnímu vzdělávání věnují řadu let a mohou ostatním poradit po metodické i technické stránce. Epidemie COVID-19 na chvíli postavila distanční vzdělávání do centra zájmu celé společnosti. Nyní je na jednotlivých vyučujících, zda nástroje, které se jim v této době osvědčily, budou používat i dál a zda nahlédnou do problematiky distančního vzdělávání hlouběji. Zásadní je v tomto ohledu úloha vedení vysokých škol. Je důležité vyhodnotit tuto situaci jako příležitost pro rozvoj svých institucí v souladu s celosvětovými trendy, vnímat prezenční, kombinované a distanční vzdělávání jako tři rovnoprávné formy studia a vytvářet podmínky pro maximální využití  jejich potenciálu.