Příklady dobré praxe on-line výuky na ZČU – 20. díl (Humor, nadhled a domácí mazlíčci)

Anna Velichová, Zlata Hokrová

Nouzovou distanční výuku jsme v našem seriálu příkladů dobré praxe nahlédli již z mnoha různých úhlů. Probrali jsme rozličné nástroje i metody, tipy i triky. Jeden důležitý aspekt distanční výuky ale prozatím zůstával neprávem opomíjen – humor. A právě humoru a nadhledu bychom chtěli věnovat tento jubilejní 20. díl.

Učiníme tak prostřednictvím Mgr. Anny Velichové z Ústavu jazykové přípravy, jejíž zamyšlení nad distanční výukou latiny jistě nejednomu čtenáři vyloudí úsměv na tváři.

Jak jsme „meetili“ latinský jazyk aneb o distanční výuce převážně nevážně

Svou učitelskou kariéru jsem začínala za hlubokého socialismu, v době počítačového pravěku. V době, kdy dnešní počítač zaujímal celou místnost o rozměrech obýváku, kdy vládly místo „ flešek“ děrné štítky a Steven Jobs ještě takříkajíc „tahal kačera“. Ne že bych za ta léta nepronikla do tajů Wordu, Excelu a různých dalších legrácek, ale komunikací prostřednictvím videokonferencí jsem byla (kromě Skypu) takříkajíc nepolíbena.

Bylo však nutno vytáhnout do boje a zvítězit nad virtuálním světem, jenž mně i mé zhruba stopadesátce studentů činil různé nástrahy. Tou první byla technická vybavenost a kvalitní připojení k internetu. Zde obě strany zakoušely trudné okamžiky, což se odráželo v hláškách: „Nám zase na koleji vypadává síť,“ přes „Musím do sklepa zase nahodit wifinu,“ až po zoufalé „Tak jsem přijel domů a zjistil jsem, že nám v celé obci vypli proud, protože nám předělávají internetové připojení.“

Dalším problémem byly nežádoucí zvukové efekty: některým nešťastníkům vydával mikrofon při zapnutí jakési chrochtavé zvuky, jiným pískal a jedné studentce dokonce cvrlikal („Ale ne, paní profesorko, to není mikrofonem, to jsou moje dvě andulky, já je mám za sebou v kleci.“). Jiným vůbec nešel a probral se až po delší léčbě – takže na počátku každého „meecení“ bylo třeba učinit seznam invalidních přístrojů, případně studentů, kteří zrovna jeli na praktická cvičení a seděli někde v autobuse. Vše bylo zpestřeno ještě tím, že jsem si na jaře – nevěda, co nastane v září – objednala rekonstrukci kuchyně, hned vedle meetovací místnosti. Takže omluvy typu: „Ty divné zvuky, to mi zrovna přivrtávají linku, toho si nevšímejte,“ byly po několik dnů běžné: prokládány byly krocením hlasového fondu hulákajících pracujících a vypínáním internetu v řádech minut.

Zvláštní kapitolou bylo soužití s domácími mazlíčky. Co se mne týče, mám starého kocoura Matese (člověčí věk asi 90 let), ale pořád je to „capo di tutti capi“, takový ten mafiánskokočičí boss, co musí mít pořád navrch a navíc žárlí. Naneštěstí bydlí ve stejné místnosti, jakou byla ta jedna jediná, kde mi kvalitně fungoval internet. Byv odstraněn do jiných místností, zoufale tam velmi hlasitě vřískal. I bydlel za počítačem na polštářku, v teple tam pospával. Běda ovšem, když došel k závěru, že panička se studentům věnuje až příliš a že už je čas svačinky (přesně v 11.00 jsem musela udělat dvouminutovou technickou přestávku) nebo že už se dlouho nemazlil. Nejen že mi ochlupil počítač, vzácně zpestřoval výuku tím, že se posadil vedle mne, aby byl hezky vidět na obrazovce a významně do mne žďuchal čumákem. Dlužno říci, že ani studenti to neměli s domácím zvířectvem jednoduché. Několikrát se při výuce stalo, že se na ně uprostřed výkladu vrhnul nějaký ten pes (od pudla až po boxera), dožadující se venčení. Tu i tam se našla studentka, která svou kočku ukrývala na kolenou pod pracovním stolem: že ji hladí, prozrazovalo jen odtamtud se linoucí spokojené předení. Jak je to s jejich domácí zvířecí podporou při výuce, jsem zjistila u jedné skupiny zcela náhodně. Dala jsem pokyn: „Čtyřminutová technická přestávka,“ a dodala žertem, „… a můžete si vytáhnout své domácí mazlíčky“. Vrátila jsem se trochu dříve – a nevěřila svým očím. Studenti se bleskurychle snažili přede mnou ukrýt nejen několik koček (od angorské po britské miciny) a psů (většinou tzv. gaučáků), ale jedna dívka i obrovského živého králíka, největšího, jakého jsem kdy viděla. „To je Teddy,“ pípla omluvně.

Jaké z toho plyne poučení? No přece: naši budoucí druháci jsou již na další distanční výuku zoceleni, vybaveni jsouce nejen zkvalitněným internetovým zařízením a připojením, ale i podporou svých čtyřnohých přátel.

Loučí se budhistickým pozdravem: „Ať jsou všechny živé bytosti šťastny,“

Mgr. Anna Velichová z Ústavu jazykové přípravy

Máte chuť také přispět do seriálu příkladů dobré praxe anebo víte o někom, kdo by zde neměl chybět? Podělte se s námi o své zkušenosti a tipy. Kontaktujte nás prostřednictvím e-mailu na adrese hokrova@rek.zcu.cz.

Další díly seriálu příkladů dobré praxe on-line výuky na ZČU najdete zde: